Placení daní - strana 9

Podnikatelka, fyzická osoba, k 31. 3. 2019 požádala o tříměsíční odklad s podáním daňového přiznání za rok 2018 a bylo jí vyhověno. Finanční úřad odklad povolil. Na základě toho ani nepodala vyúčtování sociálního a zdravotního pojištění. Nyní, když by měla zpracovat a podat daňové přiznání, leží v nemocnici po operaci a daňové přiznání není zpracováno, v podstatě k němu nikdo nemá podklady. Co se s tím dá dělat? Zda a jak dát na vědomí finančnímu úřadu a jaké to může mít následky?

Vyloučení majetku z daňové exekuce je upraveno v § 179 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “). Jedná se o institut sloužící k ochraně majetku třetích osob, který byl postižen daňovou exekucí vedenou vůči daňovému dlužníkovi. Důvodem zavedení tohoto institutu byl názor, že pouze majetek náležející daňovému dlužníkovi by měl posloužit k úhradě jeho daňového dluhu. 1) Tento článek se zaměřuje na řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce, zejména na důkazní břemeno navrhovatele a Nejvyšším správním soudem dovozenou povinnost správce daně, resp. odvolacího orgánu, vyzvat navrhovatele k předložení důkazů, kdy s účelností a správností tohoto závěru autorka článku polemizuje. 2)

V článku se zaměříme na otázky účetního a daňového posouzení daní, jež nějakým způsobem souvisí s (dlouhodobým) hmotným a nehmotným majetkem, a jejich eventuálního zahrnutí do ocenění tohoto majetku. Pro hledání řešení s tím spojených praktických otázek je třeba nejdříve vyjít z příslušné právní teorie a konkrétní právní úpravy, která je v některých oblastech poměrně složitá a nejednoznačná.

Daně z příjmů tvoří významnou položku veřejných rozpočtů drtivé většiny států. Pokud plátce příjmu i jeho příjemce jsou rezidenty (občany nebo firmami) pouze jednoho státu, pak zpravidla nevzniká problém, daň z příjmů – za podmínek zákona dané země – přísluší právě a jedině tomuto státu. Jestliže je ale plátce příjmu usazen v jednom státě a příjemce peněz je rezidentem druhého státu, nastává problém. První stát si bude dělat nárok na daň z tohoto příjmu, jelikož jeho zdroj (osoba plátce nebo majetek) a obvykle také důvod placení se nachází právě tam. Ovšem i druhý stát (rezidence příjemce) bude chtít tento příjem zdanit, aby všichni jeho rezidenti byli „spravedlivě“ zdaněni stejně ze všech svých příjmů. Obojí má svou logiku a oba přístupy jsou v praxi většiny států běžné. Aby se tím ale neomezoval mezinárodní obchod – který je přínosem pro oba dotčené státy – je přijímána vnitrostátní právní úprava a uzavírány mezinárodní smlouvy zamezující dvojímu zdanění.

V dnešním článku se zaměříme na dopady tolik diskutované směrnice ATAD v oblasti omezení daňové účinnosti nadměrných výpůjčních nákladů.

Tento příspěvek si klade za cíl přiblížit vybrané aspekty návrhu zákona o mezinárodní spolupráci při řešení daňových sporů. Zákon a v něm obsažená pravidla bude možné aplikovat ve vztahu ke smluvním státům a některá pravidla pak výlučně ve vztahu k členským státům EU. Text tohoto příspěvku cílí především na prvně uvedenou skupinu.

Pokud podáme dodatečné daňové přiznání do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž zjistíme rozhodné skutečnosti, hrozí nám pokuta za pozdní tvrzení, penále za pozdní podání nebo úrok z prodlení?

Podnikající fyzická osoba, neplátce DPH, provozuje malý penzion (živnost ubytovací činnosti). Do roku 2017 uplatňovala výdaje ve skutečné výši, od roku 2018 bude uplatňovat výdaje paušální. K 31. 12. 2017 neexistovaly žádné pohledávky, závazky ani zásoby, předpokládám tedy, že dodatečné daňové přiznání za rok 2017 nebude nutné podávat. V únoru 2018 nicméně tato fyzická osoba obdržela vrácení přeplatku za elektrickou energii spotřebovanou v penzionu v předchozím vyúčtovacím období. Je třeba tento příjem zahrnout do zdanitelných příjmů roku 2018, a je případně možné i k tomuto příjmu uplatnit paušální výdaje? Případně jakým způsobem tuto částku ošetřit v popsané situaci změny způsobu uplatňování výdajů?

Poplatník pracující jako zaměstnanec i OSVČ podává daňové přiznání, kam uvádí všechny příjmy. Dostal mj. třikrát potvrzení o příjmech zdaněných srážkovou daní – z nichž ale nevyčteme, zda je to na dohodu o provedení práce, či na podíl na zisku. Rozlišuje se to pro účely přiznání? Buď zařadíme všechny tři do přiznání, tj. i 2x dohoda a jednou podíl na zisku, nebo žádnou srážkovou daň, je to tak? V případě, že bychom zařadili do přiznání, pak to bude uvedeno v ostatní příloze jako úhrn příjmů ze závislé činnosti a dále ve sloupečku sražená daň podle § 36 odst. 7 zákona o daních z příjmů ?

Osoba samostatně výdělečně činná má DIČ v České republice i v Německu. V roce 2018 měl 90 % zdanitelných příjmů v Německu. Ale v roce 2018 si pořídil formulář A1, dle kterého platí zálohy zdravotního a sociálního pojistného v České republice. Jak postupovat při ročním zdanění příjmů v roce 2018? Které příjmy bude danit v ČR a které příjmy budou zohledněny v přehledech zdravotního a sociálního pojištění 2018?

S podnikáním je přirozeně spojena jistá míra nejistoty a potenciálních rizik. Rozumný podnikatel, resp. manažer obchodní korporace, si toho je vědom a v lepších časech vytváří finanční i jiné rezervy – na úkor zisku – sloužící pro překonání možných budoucích potíží, které totiž obvykle provází potřeba vyšších výdajů. Zkrátka pamatuje na „zadní kolečka“ a po osvědčeném vzoru starých hospodářů neprojí a neutratí celou úrodu, ale vždy si něco nechá stranou pro „strýčka Příhodu“. Nejširší uplatnění v praxi mají tzv. zákonné rezervy, jejichž tvorba je za určitých podmínek daňově účinná, respektive sníží základ daně z příjmů, jimž dominuje rezerva na opravy hmotného majetku. Proto se v příspěvku zaměříme především na jiné, méně známé typy zákonných rezerv.

V příspěvku si na příkladech ukážeme postup zdanění autorských honorářů zvláštní sazbou daně dle § 7 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “), a v daňovém přiznání jako příjmů ze samostatné činnosti. Rovněž se zmíníme o případech, kdy dochází ke zdanění autorských honorářů podle § 6 ZDP jako příjmů ze závislé činnosti a ke zdanění příjmů ze zděděných autorských práv podle § 10 ZDP .

Příspěvek si klade za cíl seznámit čtenáře s legislativními změnami v zákoně č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “). Úvodní část příspěvku prezentuje legislativní změny obsažené ve vládním návrhu zákona. Navazující část popisuje pozměňovací návrhy vnesené v rámci legislativního procesu a výsledek hlasování o pozměňovacích změnách po 3. čtení vládního návrhu zákona.1) Platným a účinným stavem (v textu rovněž označován jako „aktuální znění“) se pro účely tohoto článku rozumí stav platný a účinný k 21. 12. 2018.

Doprava představuje v oblasti daně z přidané hodnoty významný prvek ovlivňující místo plnění při dodání zboží, dovozu zboží a vývozu zboží, ale i při poskytnutí některých druhů služeb. Samotný zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH “), hovoří terminologicky o „přepravě“, přičemž přepravu lze chápat jako přemístění zboží či osob z jednoho místa na druhé, popřípadě na jakékoliv další místo za použití dopravního prostředku. Tímto dopravním prostředkem může být nákladní i osobní automobil, vlak, letadlo, autobus a jiné.

Žalobce pouze žádal, aby mu byl přiznán úrok z jedné konkrétní jistiny daňového přeplatku, s jehož vydáním správce daně nezákonně prodléval po dobu přibližně devíti měsíců. Můžeme považovat do jisté míry za nahodilé, že titulem pro vznik této jistiny byl (první) úrok. Ustanovení § 254 daňového řádu stanoví – z hlediska svého účelu – úrok z prodlení, pokud prodlení nastane na straně správce daně. Není pochyb, že v posuzovaném případě správce daně devět měsíců neoprávněně prodléval se zaplacením prvního úroku. Potom však daňový subjekt musí mít nárok na (druhý) úrok, jenž je (jak správně dovozuje i devátý senát městského soudu na str. 12 svého rozsudku) do určité míry paušalizovanou náhradou škody, kterou kvůli prodlení správce daně daňový subjekt utrpěl. Přiznání úroku podle § 254 daňového řádu má tedy svůj nepopiratelný ekonomický účel: nahradit daňovému subjektu „cenu peněz“, s nimiž nemohl disponovat.

Přiznávání úroků za dobu zadržování nadměrných odpočtů vyvolalo celou řadu sporů mezi Finanční správou a plátci, kteří byli nuceni snášet mnohaměsíční a někdy i víceleté prověřování oprávněnosti jejich nadměrných odpočtů. Státní moc se prostřednictvím Finanční správy tvářila, že v české kotlině evropské právo neplatí a čeští plátci, na rozdíl od zbytku Evropské unie, na úroky nárok nemají. Nakonec ale český stát po sérii jednoznačných rozsudků Nejvyššího správního soudu toto právo plátcům přiznal. Ovšem ani současný stav není takový, aby nevyvolával další spory.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 8 Afs 181/2017 , www.nssoud.cz/

Daně jsou zpravidla stanovovány a placeny za určité časové úseky (rok, čtvrtletí, měsíc), které na sebe plynule navazují, aby nebyl ani den, který by se zdanění vyhnul. Vymezením takovýchto „zdaňovacích období“ se daňovým subjektům i správcům daně značně usnadňuje související administrativa. Například plátci daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) tak nemusejí běžet s daní samostatně za každou jednotlivou tržbu, ale jednoduše sečtou DPH ze svých zdanitelných plnění za celý měsíc (nebo čtvrtletí), od ní odečtou DPH z nákupů a pouze výslednou částku DPH pošlou finančnímu úřadu, případně jej požádají o její „vrácení“. Čtvrtletní, natožpak měsíční zdaňovací období DPH je krátké, obdobně je tomu u daní spotřebních, tzv. ekologických i u daně z hazardu. Naproti tomu u daní z příjmů trvá zdaňovací období obvykle jeden rok, a tak dlouho už veřejné rozpočty – které žijí z těchto daňových příjmů – nehodlají čekat. Proto byl u této rozpočtově významné „roční“ daně zaveden systém průběžných záloh na daň, které se vypořádají v „ročním“ daňovém přiznání, načež poplatník doplácí už jen nedoplatek, respektive žádá o vrácení přeplatku. Povinné zálohy provázejí rovněž roční silniční daň a překvapivě také daň z nabytí nemovitých věcí, ačkoli nemá vymezeno zdaňovací období, ale platí se při každé relevantní události. Naproti tomu roční daň z nemovitých věcí namísto záloh umožňuje její úhradu ve dvou splátkách, přesahuje-li 5 000 Kč. Na placení záloh na daň není radno zapomínat, protože jejich prodlení bude „odměněno“ obdobně jako pozdní úhrada daně.

Daní provázejících podnikání i osobní život je mnoho a někdy se věci natolik zkomplikují, že v době jejich splatnosti daňový subjekt nemá dostatek peněz na úhradu. Nejhorší, co může v takové situaci udělat, je role „mrtvého brouka“, kdy svůj daňový nedoplatek nebude aktivně řešit. Daňová povinnost se totiž rozhodně časem sama od sebe neztratí a finanční úřad na ni nezapomene, pouze o to více dotyčného poplatníka nebo plátce dluh na dani zabolí přes citelný sankční úrok z prodlení či ve formě nucené úhrady daňovou exekucí. Naproti tomu lze rozhodně doporučit možnost požádat správce daně o posečkání úhrady daně nebo o její splátkování. Nejde-li totiž o notorického neplatiče daní, má poměrně velkou šanci na vyhovění žádosti a návazně na zhruba jen poloviční úrok z tohoto posečkání.

Předkládaný článek má za cíl analyzovat platnou právní úpravu obsaženou v zákoně o dani z přidané hodnoty prizmatem mezí, které pro uplatňování tohoto právního institutu vytváří ústavní pořádek a právo Evropské unie, neboť s těmito normami musí být v souladu jak obecná zákonná úprava, tak i její aplikace v konkrétních případech. Z tohoto důvodu je nutno zabývat se nejen použitou textací ust. § 109 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), a ustanovení souvisejících, ale je nutno též zkoumat, jakým způsobem se institut ručení ve správní a soudní praxi reálně uplatňuje. Cílem analýzy je tyto meze pojmenovat a posoudit, nakolik jsou správní praxí reálně respektovány.